Pan Novotný byl vždy hrdý na svou nezávislost. Žil sám ve svém domku na kraji vesnice, kde strávil celý svůj život. V jeho 82 letech už ale jeho zdraví nebylo, co bývalo. Postupující demence mu ztěžovala každodenní život, ale on sám si to nechtěl připustit. Jeho dcera, která bydlela ve městě, se ho snažila přesvědčit, aby si nechal pomoci. Ale pan Novotný stále dceru utvrzoval, že vše zvládne sám.

Jednoho dne si pan Novotný zapomněl vzít důležité léky na srdce. Když se jeho dcera další den zastavila na návštěvu, našla ho slabého a zmateného. Po této události se dceři a zdravotním sestřičkám podařilo přesvědčit ho, aby alespoň na zkoušku přijal pomoc služeb Petrklíče. Domluvili se, že to zkusí jen na měsíc a uvidí se, jestli služba bude klientovi vyhovovat.  

Skepticky souhlasil. Zdravotní sestra začala docházet každé ráno, aby mu podala léky a zkontrolovala jeho stav. První dny byly napjaté. Pan Novotný si nebyl jistý, jestli udělal správně. Ale sestra byla trpělivá, každé ráno se s ním pozdravila a prohodila pár slov.

Postupně se něco změnilo. Pan Novotný se začal těšit na její návštěvy. Každé ráno jí otevíral dveře s úsměvem a ptal se, co je nového. Pozvolna také začal vyprávět o svém životě, o své práci v továrně, o rybaření, které tolik miloval. Sestra ho trpělivě poslouchala a pan Novotný si uvědomil, že její přítomnost mu dělá dobře.

Po měsíci se jeho dcera zeptala, jestli chce v návštěvách sestry pokračovat. Jeho odpověď ho možná překvapila víc, než ji samotnou: „Ano, nechci být zase sám.“ Pravidelné návštěvy mu přinesly klid, pocit bezpečí a novou přátelskou tvář v jeho každodenním životě.