Paní Jiřina pečovala o svého nemocného manžela několik let. Zpočátku se jí dařilo skloubit náročnou péči se svým zaměstnáním. Když se ale manželův zdravotní stav postupně zhoršoval, rozhodla se odejít do předčasného důchodu.

Ačkoliv nemoc neúprosně postupovala, paní Jiřina byla odhodlaná pečovat o manžela doma. „Bylo to přece jeho velké přání – nechce umřít v nemocnici,“ vzpomíná.

Aby to všechno zvládla, obrátila se na Domácí hospic Devětsil. „Zdravotní sestry, paní doktorka i sociální pracovnice mi v posledních týdnech manželova života nesmírně pomohly. Přijely vždycky, když jsem si nevěděla rady, co dělat, aby manžel netrpěl bolestmi,“ vypráví paní Jiřina.

Sociální pracovnice si však během návštěv všimla, jak je paní Jiřina vyčerpaná. O manžela bylo sice odborně postaráno, ale velkou podporu potřebovala i jeho obětavá žena. Při jedné z dalších návštěv proto přijela sociální pracovnice i se svou kolegyní z poradny pro pozůstalé.

„Ta procházka a pocit, že je vedle mě někdo, kdo mě poslouchá, má na mě čas a ptá se, co potřebuji já… to bych přála zažít každému, kdo doprovází svého nemocného blízkého,“ vzpomíná na první setkání s poradkyní paní Jiřina.

Po manželově odchodu přišla další vlna povinností. „Pracovnice z poradny mě upozornila, co všechno bude potřeba vyřídit, a se vším mi pomohla. A bylo toho opravdu hodně – nový občanský průkaz, vdovský důchod, přepis energií, notář… Nemám doma počítač, tak za mnou přijela s notebookem a všechno jsme vyplňovaly spolu. Dokonce se mnou šla i na úřady. To pro mě byla obrovská úleva.“

I v dalších měsících zůstala poradna paní Jiřině nablízku. „Pomalu to bude rok, co manžel zemřel. Nejtěžší to bylo, když se blížily první svátky nebo jeho narozeniny – poprvé bez něj. Toho jsem se moc bála. Telefonát nebo návštěva z poradny mě v takových chvílích moc potěšily. Někdy jsem zavolala já sama. Ta úleva, když jsem se mohla vyplakat a popovídat si o svém trápení, mi vždycky strašně pomohla,“ uzavírá paní Jiřina.