Vždycky jsem moc ráda řídila auto. Když mi byla diagnostikována Alzheimerova choroba, změnilo to celý život nejen mě, ale i mým nejbližším. Po jednom psychiatrickém vyšetření pan doktor konstatoval, že nemoc postoupila již natolik, že nebudu moci samostatně jezdit autem a musím odevzdat řidičský průkaz. To byla rána mému sebevědomí! Já, vždycky samostatná, soběstačná, řekla bych až svéhlavá – a najednou budu odkázána na to, až mě někdo někam odveze! Byl to hrozný pocit, cítila jsem se jako neplnohodnotný, méněcenný člověk. Rodina mi zařídila, že budu navštěvovat Denní stacionář Zahradu. Před první návštěvou jsem byla velmi nervózní – co mě tam čeká? Jaké to bude? Jací lidé tam chodí? Co tam budu celý den dělat? Již při první návštěvě jsem byla příjemně překvapená. Mé obavy se nepotvrdily, cítím se tam velmi dobře a bezpečně. Stacionář navštěvuji každý den od pondělí do pátku. Protože nejsem ze Vsetína, ale z vesnice vzdálené 8 km, jsem ráda, že pro mě pečovatelky ze stacionáře každý den jezdí. Pomohou mi nastoupit do auta, dovezou mě až před vchod do stacionáře, odpoledne mě zase dovezou domů a doprovodí až do kuchyně. Nebýt stacionáře, musela bych být sama doma, odkázána na to, až si někdo udělá čas a přijde na návštěvu. Což o to, děti mám hodné, chodí za mnou vždy, když můžou, ale mají moc práce, tak jim to každý den nevyjde. Takto mě lidé z Diakonie dovezou, postarají se o mě, já přijdu na jiné myšlenky, dostanu se mezi lidi a díky tomu je pro mě stáří spokojené a radostné.