Moje teta celý život pracovala ve škole jako učitelka. Zůstala neprovdána a bezdětná. Bydlela ve svém domku zcela sama. Když se u ní začaly projevovat první potíže, které souvisely s Alzheimerovou nemocí,  snažil jsem se o ni, i  přes své pracovní vytížení, a dle svých možností starat. Nejdříve teta Anna začala navštěvovat Denní stacionář Zahrada, ale protože se projevy nemoci začaly stupňovat, bylo nutné začít hledat zařízení s celodenní péčí. Proto jsem podal žádost o její umístění v Domově Jabloňová. Ze začátku bylo pro ni těžké zvyknout si na nové prostředí, na nové tváře. Bylo potřeba ji pomoct seznámit se s novým prostředím. Podle toho, co mi říkali zaměstnanci domova, teta často stála uprostřed místnosti a přemýšlela. Bylo vidět, že jí něco nesedí, nerozuměla tomu, kde se ocitla. Často říkala, že si potřebuje odskočit domů. Pochopil jsem u ní, jak demence působí na člověka, jak podlamuje jeho psychiku, celou jeho osobnost. Během několika týdnů se ale situace začala pomalu měnit, teta se uklidnila, postupně si začala zvykat, sblížila se s ostatními klienty a začala se zapojovat do různých aktivit. Díky uspokojení základních potřeb – jídlo, teplo, hygienická péče, vlastní pokoj a lůžko atd., se začala cítit dobře a začala se zajímat o další věci. Rozpovídala se a začala vzpomínat na své roky ve škole, často vzpomíná na své žáky a kolegyně. Domov Jabloňová se pomalu stává jejím opravdovým domovem, kde se cítí bezpečně a kde má zázemí a klid.